Já a koně I - Hvězda

4. září 2013 v 14:09 | Lenka :) |  Moje ježdění
-
Koníci se mi, jako snad každé malé holce, vždycky líbili, a tak když v mých šesti letech děda přišel s tím, že jeden starý těžce nemocný pán má poníka, o kterého se už nemůže starat a chce ho dát jak říkal "do salámu", bylo téměř rozhodnuto. Samozřejmě to chtělo dávku přemlouvání rodičů, ale vzhledem k tomu, že jsou to soukromí zemědělci, kteří mají doma pole, krávy a jinou podobnou zvířenu, nebyl to takový problém. V tomhle zvěřinci se poník zkrátka ztratí a to, že ubude o kousek víc sena, nebo že zabere jeden telecí box, vůbec nešlo. Takže brzy bylo rozhodnuto a táta domů za flašku přivedl tříletého černého ďáblíka s bílou hvězdičkou na čele - Hvězdu.


Samozřejmě byla neobsednutá, téměř nic neuměla a byla v těch nejskotačivějších a nejrebelštějších letech. O tom jsem neměla samozřejmě ani páru. Mé představy o tom, jak budu cválat po louce jako Popelka na Juráškovi se rozplynuly s mým prvním pádem asi tak pět minut po jejím přivedení :D Zjistila jsem, že to asi nebude tak lehké a že koník mě nebude vozit za poprošení jako v televizi.

Táta byl do koní blázen a občas se chodil svézt k sousedovi, který měl jezdecký klub. Takže měl alespoň nějaké zkušenosti, i když nebyly zrovna valné. S Hvězdou se začalo pracovat. nejdřív se jezdilo bez sedla, protože jsme žádné neměli (jakož i další výbavu, kterou táta z části vyrobil a z části posháněl). No, padala jsem jako dozrálá hruška každou chvíli. Poník co nic neumí, dítě co nic neumí, to není zrovna nejlepší kombinace, ale nějak jsme se prokousávali a když jsem potom k Vánocům dostala pony Kentaur sedlo, bylo to taky o hodně snažší.
Hvězda a Anežka, 2012

Jak už jsem psala, Hvězda byla takový Satánek. Vyčůraná jak mraky, zkrátka poník... Útěků se mnou na hřbetě, shazování a ostatních "legrácek" nebylo nikdy dost. Velice ráda také honila mého tehdy tříletého bráchu a šťoucháním ho házela na zem. A ty útěky se mnou v sedle byly pro ni obvzvláště zábavné, protože jsme jezdili pouze v terénu. O nějaké jízdárně jsme neměli ani potuchy :D

A tak jsem si tak jezdila a a jezdila a přestávalo mě to bavit, pořád jsem padala a pak mě to přestalo bavit úplně a na rajtování na koni jsem se vyprdla. Hvězda měla nějaký čas leháro a pak na ni začaly chodit jiné děti, a táta, který se také zlepšoval, je učil jezdit a z Hvězdy se stával spolehlivý a ovladatelný poník, se kterým se dalo jet ven i samostatně. Vystřídala se u nás spousta dětí, Hvězdu naučil táta i zapřahat, takže když děti přestaly chodit, tak se s ní jezdilo v sulce. Taťka si postupem času pořídil své dva velké koně a tak měla Hvězda společnost.

Teď je sedmnáctiletá Hvězda pořád u mého táty, žádné děti za ní nechodí a tak má leháro :) Chodí s ostatními koňmi na vyjižďky navolno jako pejsek a má celkem bezstarostný život :) První fotka nahoře je aktuální (rok 2013). A jak to bylo se mnou a koňmi dál se dozvíte zase někdy jindy :)


Rok 1999 :) Já taťka a Hvězďoch
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 luci luci | E-mail | Web | 26. února 2014 v 15:12 | Reagovat

Moc krásný příběh i blog celkově! Měla jsi velké štěstí, že si od mala měla vedle sebe takovou kobylu malou :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama