Čundr Vilémov - Polička

22. září 2013 v 20:34 | Lenka :) |  Moje ježdění

Tenhle zápisek je už starší, ale je o zážitku, na který moc ráda vzpomínám. Je hoooodně dlouhý, protože byl sepsán hned "zčerstva" :)

Kdy: 30.7. -1. 8. 2011
Z: Vilémov
Do: Pomezí
Cca km: 100
Hodiny v sedle: 19

Sobotní sychravé ráno přímo zvalo všechny lidi ven. Nikdo ale volání léta nepodlehnul, a tak jsme jako snad jediní zástupci veškerého lidu vyrazili do víkendové sloty my. "My" znamená Vojta, Ulma, hrošík Saly a já Lenka. Před námi byl první den již dlouho plánovaného čtyřdenního čundru. Čekala nás trasa Vojtou předem propočítaná na přibližně 90 km. Startem nám byl Vilémov a cílem Pomezí. V 10:45 jsme tedy s jednoduchým a praktickým heslem "PŘEŽIJ!" vyrazili vstříc osudu. Vojta hrdinně rozrážel vzduch, já v těsném závěsu za ním (chvílemi až moc těsném - občas jsme se oba báli, že Saly vleze Ulmě do zadku a vyleze krkem).


Jako první oběť za vlast padla moje hloupě připevněná pláštěnka. Bylo to sice ještě na kraji Vilémova, ale protože byla jako na potvoru maskovaná, tak jsem nad jejím hledáním ani nepřemýšlela. S počasím to sice nevypadalo nijak dobře, ale protože nejsem žádná fajnovka nebo cíťa, tak jsem usoudila, že to vydržím i bez ní.

Saly šla pěkně, ale Ulma si po cestě zezačátku vymýšlela, tak musel Vojta dvakrát sesednout a na poli s ní pracovat ze země. Potom už byla celou dobu jako beránek.

Projeli jsme Ostružnem, kde jsme se zeptali na další cestu a zanedlouho jsme se ocitli ve Vestecké Lhotce u vodní nádrže, kde bylo plno rybářů. Projížděli jsme pomalu po břehu, zdravili je a koukali na ně, jak koukají na nás. Byl to moc hezký úsek cesty. Bavil mě. Přejeli jsme louku a dál jsme museli kus po silnici. Sesedli jsme z koní, abychom jim ulehčili na tvrdém povrchu, vytáhli řízky a svačili. Jeden dostala dokonce i Saly. Celý si ho strčila do pusy a za chvilku na silnici vypadlo celé maso bez strouhanky. Gurmánka. Po cestě jsme se dále živili výživnými švestkami, hruškami a jablky, která rostla podél silnice. Mezitím nám volal můj táta. Každému zvlášť, protože netušil, že jsme spolu. Nevěděl totiž, že jsem znova začala s ježděním. Byla jsem zkrátka u spolužačky Evy a hráli jsme na počítači hru. Proplétali jsme se vesničkami, a když jsme zjistili, že bychom museli jet ještě hodnou chvíli po silnici, rozhodli jsme se ulehčit koním a jet zadem po louce. Ta ale po chvíli skončila a my se vydali dál polem mokrého ovsa. Boty nacucané, v podkolenkách zapíchané všechno možné. Příjemné to rozhodně nebylo. Vyjeli jsme na louku a pokračovali dál. Když už jsme si říkali, jestli vůbec jedeme dobrým směrem, napojili jsme se úspěšně na silnici, která nás dovedla až do Libice nad Doubravou.

Dál jsme se proplétali dalšími vesničkami a bavili se o všem možném. Podél silnice se táhla krásná louka, která přímo vybízela ke cvalu. Neodolali jsme. Jelo se nám krásně, ale na konci louky byly snad dvoumetrové kopřivy. Napravo potok s neskutečně hlubokým korytem a nalevo kukuřičné pole. Nejdříve jsme zkoušeli projet kopřivami, ale nakonec jsme stejně skončili v kukuřici. Ulmě se moc nelíbila, takže byl Vojta nucen slézt a Ulmu vzít na ruce. Jeho stav po vylezení z pole odpovídal vrstvě bahna, které bylo na zemi. Místo jeho chodidel měl na nohou dvě ohromné bakule bláta. Nadšený z toho samozřejmě nebyl, ale vzal to sportovně. Já měla jen obouchaná kolena.

V Hařílově Lhotce jsme věděli, že Podmoklany, kam jsme měli první den dojet, nejsou daleko. Jeli jsme po uježděné cestě a předjelo nás auto. Zpomalilo, tak jsme ho dojeli a pak se rozjelo dál. To budou určitě lidé, u kterých máme dnes večer zakotvit, napadlo nás automaticky. Tak jsme si utrhli ze špendlíkového stromu větev se svačinou a pustili se za autem.

Klusali jsme, a protože auto zanedlouho zmizelo v zatáčce, nacválali jsme. V jedné ruce otěže, v druhé větev se špendlíky. Občas si jeden zuby utrhnout. Hejá! Jeden z nejbezvadnějších pocitů a zážitků. Auto zpomalovalo. Zajelo k domu a zaparkovalo do garáže. Před domem stála babička. "Jsme tu správně?" zeptal se Vojta s očekáváním v hlase, ale ve vzduchu už viselo něco podezřelého. "Správně kde?" podivila se paní. "No tady." zkusil to ještě Vojta, i když už bylo jasné, že jsme se asi trochu spletli. Tak nás paní alespoň navedla dál. "Můžete to objet přes les, nebo to vzít tady přes pastvinu, jsou tam bejci. Ale to byste museli nadzvednout ty dráty." Nevím, jestli nás víc vydělila představa býků, nebo situace, kde se snažíme naše koně procpat mezi ohradníkovými dráty. Jeli jsme přes les.

Saly se před lesem rozhodla obírat jakési podivné červené bobule z keříkovitých stromků. Když jsem na ni křikla "Nežer to furt! Co když je to jedovatý!" ozvalo se zepředu omluvným hlasem "Když ono je to sladký."

Cesta lesem byla trochu kamenitá, do mírného kopečka, ale bylo tam krásně. "Kdybychom jedli houby, měli bychom co do huby." poznamenal Vojta, a měl pravdu.

Po výjezdu z lesa se nám zanedlouho naskytl pohled na stádečko hnědozrzavých býků. Jejich ohromné rohy budily respekt. Saly byla trochu nervózní, ale dala se krásně uchlácholit, takže neudělala jediný krok mimo plán. Ulma si hnědých monster moc nevšímala. Minuli jsme jakousi vodárnu a vyjeli na louku. Po chvíli jsme objevili posed, a protože jsme si další cestou nebyli moc jisti, zeptal se Vojta myslivce, který tam byl se svým vnukem a loveckým psem obhlížet rajón. Ochotně nám poradil a my se vydali dál. A opravdu jsme po chvilce dojeli do Podmoklan. Na druhý pokus jsme našli náš cíl.

První noc měli naši koně strávit na podmoklanském ranči Na Špici. Kde budeme spát my, jsme s určitostí nevěděli, protože jsme před odjezdem usoudili, že stan je moc těžký a neforemný, ale z internetu jsme se dozvěděli, že za příplatek je návštěvníkům ranče k dispozici zahradní domek. Předem jsme si ubytování nezamlouvali, ale slámou ve stáji bychom nepohrdli, takže jsme si s tím hlavu moc nelámali.

Pár minut po příjezdu jsme se dozvěděli, že Saly se s majiteli ranče Gabkou a Přemkem už zná. Bývala u nich prý často s její předchozí majitelkou. Tak nás Saly představila, a protože se nás osadníkům ranče nejspíš zželelo (byli jsme promoklí až na kost a možná začínali i modrat), pozvali nás k nim domů. Nebyl to ale ledajaký dům. Vlastně to ani moc dům nebyl. Bydleli totiž v mobilheimu. V předsíňce na nás poulili oči dva černí knírači, cvičení na vyhledávání zraněných v sutinách. Zuli jsme si nacucané boty a vděčně přijali pozvání do maličkého obýváku.

Celý domek vypadal velice útulně a prostředí působilo přátelsky nejen kvůli domácím a jejich čtrnáctidennímu miminku Matýskovi. Gabča nám udělala chleby ve vajíčku a my byli v sedmém nebi. Seděli jsme a vykládali o všem možném (o Saly, o jejich haflinzích, Přemkových milovaných traktoriádách a o spoustě dalších věcí) až do pozdních hodin u vína a myslím, že všichni zúčastnění mohou potvrdit, že to byl nadmíru příjemně strávený večer. K přenocování nám nabídli již zmiňovanou zahradní chatku, kterou mimochodem Přemek sám postavil. Páni! Takové pohodlí jsme snad neměli ani doma. Chatka byla krásná, vytápěná, voněla dřevem a k dispozici nám byla i vlastní minikoupelna se sprchovým koutem, umyvadlem a záchodem. Zapadli jsme do peřin a usnuli jako nemluvňata. Toho dne jsme ujeli 35 km a strávili 6 hodin v sedle.

První, co jsme po ránu uslyšeli, bylo podupování našich koní. Měli totiž výběh hned za chatkou. To vám je tak příjemné nedělní probuzení… Horší už byla představa soukat se do polomokrých bot a oblečení, které za noc nestihlo úplně uschnout. Venku pořád pršelo. Gabča byla tak hodná, že nám připravila i snídani a k tomu ještě housku na cestu. Před nasedláním jsme koně vyčistili. Já se o to tedy spíš jen pokoušela, protože Saly je, jak už jsem se zmínila, hroch, tedy zvíře bahenní. Zkuste si vyčistit kouli bahna, která neměla kdy uschnout! Po "čistění" jsem vypadala podobně jako ona, ale s tím už jsem se musela nějak smířit. S další cestou jsme si nebyli moc jisti a nešla snadno vysvětlit, tak nám Přemek večer slíbil, že nás pojede vyprovodit. A slovo dodržel. Nasedlal svého haflinga Mikeše a vyjeli jsme.

Jeli jsme cestou necestou, kousek po louce, kousek lesem (ve kterém byl perfektní svah, který jsme vyšplhali). Saly trochu zlobila, pořád se k Mikešovi stavěla zadkem, tak jsem musela dávat pozor a vše si víc hlídat. Ulma to zvládala s přehledem. Když jsme vyjeli na louku, rozezvonil se mi telefon a záhy jsem zjistila, že za pár dní dělám závěrečky v autoškole (poprvé). Teď jsem ale musela myslet na řízení něčeho úplně jiného, tak se mi to celkem rychle vymazalo z hlavy. Kousek za Benátkami nás Přemek s Mikešem opustili a my se vydali rebelsky skrz pšeničné pole dál (s nohama za koňskými krky). Tam jsme měli hledat červenou turistickou stezku. Koukali jsme koukali, ale nic nevykoukali. Projeli jsme opět kukuřičným polem (ale v tomhle byla naštěstí nezasetá cestička) a jeli podél lesa. Nikde žádné značky. Když jsme zjistili, že nejsme daleko od silnice vedoucí do Krucemburku, usoudili jsme, že jsme museli značenou trasu nějakým způsobem minout. Otočili jsme koně a světe div se, značky byly na světě. Stačilo se dívat z druhé strany. Vedly nás do lesa a tak jsme si dali říct a nechali se vést.

Zanedlouho jsme dojeli do Chlumu a dál pokračovali dlouhým kopcem, který jsme si vyšlápli kvůli koníkům pěšky, přes Košinov až do Hamrů, kde jsme měli u pana Trávníčka domluvené další ustájení. Přijeli jsme k jeho statku, kde nás přivítal, a pustili koně do ohrady, kterou jsme v jednom místě trochu poopravili, kdyby se náhodou koně rozhodli projít po okolí, nebo navštívit maštal pana Trávníčka. Stálo v ní totiž u žlabů celé stádo obrovitánských koní do lesa. Když jsme procházeli uličkou a po obou stranách jsme míjeli koňské zadnice neuvěřitelných rozměrů, neudržela jsem spolní čelist a spadla mi nejspíš až ke kolenům.

Dnešní cesta netrvala dlouho. Byla podstatně kratší než předešlý den už jen kvůli tomu, že jsme si najeli asi 10 km navíc blouděním.

Optali jsme se pana Trávníčka na nocleh a byla nám nabídnuta stavební buňka před statkem. Na zem jsme naskládali deky, které jsme vezli uvázané za sedly, karimatky, podsedlovky a všechno co nám přišlo pod ruce, abychom si udělali co největší pohodlí. Beránka ze sedla si pod hlavu zabral Vojta.

Protože nám po dnešním vandrování slušně vyhládlo začali jsme se shánět po nějaké hospůdce, kde bychom se mohli občerstvit. Narazili jsme však jen na jednu, kde se nevařilo, tak jsme si dali alespoň studené uzené s křenem a mikroskopickým krajíčkem chleba, k tomu pivo. Uzené bylo prorostlé až běda, ale to jsem ten den opravdu neřešila a byla ráda, že mám něco k jídlu. Potom jsme si každý koupili ještě čokoládu. U vedlejšího stolu seděla parta karbaníků a hrála mariáš o drobné. Na stole se objevovaly dokonce i již dávno neplatné desetníky, dvacetníky a padesátníky. Pánové se dobře bavili a my byli šťastní, že se topí. Na cestu jsme si potom ještě koupili tvrdé preclíky.

V buňce jsme si zalezli do spacáků a já si nastavila si budík na třetí hodinu ranní, kdy jsem šla zkontrolovat koně. Ulma ležela, Saly držela stráž. Když jsme ráno vstávali, byla strážnou Ulma a Saly odpočívala.
3. den (1. 8. 2011)

Vydali jsme se do vesnice najít nějakou samoobsluhu nebo jednotu. Většina krámků, které jsme po cestě viděli, byla zrušená. A stejně to bylo i s hamrovskou jednotou. Od dělníků opravujících silnici jsme se dozvěděli, že nejbližší obchod je ve Studnici, kterou jsme předešlý den projížděli. Byla od Hamrů vzdálená tři kilometry. Šli jsme.

Po odchodu z jednoty jsme byli vyzbrojeni perníky, čokoládami, rozpůleným chlebíkem, já paštikou, Vojta sýrem a hlavně igelitovými pytlíky, kterými nás na požádání prodavačka obdarovala. Vydali jsme se na zpáteční cestu, každý kousal svoji polovinu bochníku a byli spokojení. Po pár metrech jsme si dokonce stopli auto, které nás dovezlo zpátky do Hamrů. Došli jsme ke statku, sbalili se, navlékli si na nohy darované pytlíky, poděkovali panu Trávníčkovi, obstarali koně a vydali se na další cestu.

Vyjeli jsme z vesnice a vydali se přes louku do lesa, kde jsme se napojili opět na červenou turistickou trasu. Lesem se jelo parádně! Povrch byl měkký a koním se krásně šlo. Navíc jsme už neměli jako předešlé dny promočené boty díky pytlíkům. Pořád pokapávalo, ale déšť naštěstí nebyl tak silný jako předchozí dva dny. V lese jsme ho ani nepocítili. Vzduch krásně voněl, Vojta zpíval písničky z Noci na Karlštejně a všechno bylo zkrátka parádní.

Projeli jsme pár menších vesniček (už nepršelo) a zanedlouho se dostali do Svratky. Protože bylo pondělí a my měli hlad, rozhodli jsme se ve Svratce poobědvat. Jedné paní, která byla zrovna na balkoně svého domu, jsme se zeptali, kde tu mají restauraci se zahrádkou. Ochotně nám poradila a my se podle jejího doporučení vypravili na nedaleké náměstí.

Před restaurací jsme seskočili z koní a Vojta se šel zeptat, jestli si smíme vzít na zahrádku vedle restaurace koně. Vrátil se s kladnou odpovědí a tak naši koníci sešli tři schůdky, my je odsedlali, uvázali a obsadili jeden z venkovních stolů. Objednali jsme si Kofolu (kterou tu měli výjimečně skvělou) a smažák. To byste nevěřili, jaká je to slast dostat po dvou dnech něco velkého a teplého do žaludku. Saly žebrala. Kdo neviděl, neuvěří. Stála u stolu, hlavu mírně nakloněnou směrem k talířům a s prosebným výrazem čekala. Dali jsme jí kousek ochutnat, aby nás snad někde nepomluvila.

Vyjet ze Svratky? Ne a ne! Ne, že by se nám už po tak dobrém obědě nechtělo pokračovat v krasojízdě, ale zkrátka jsme nemohli najít další červenou značku. Dojeli jsme zpět na náměstí a tady stopa končila. Nikde nic. Projeli jsme ho asi pětkrát a byli už bezradní. Nakonec nás zachránila tlupa zedníků (kteří v Ulmě viděli starého valacha). Vydali jsme se tedy dál. Cesta však vedla po silnici, takže jsme museli jet s koňmi v dopravě. Myslím, že jsme to zvládli všichni čtyři skvěle. Na konci města jsme jeli podél golfových hřišť. Cedule nás varovala, ať si dáme pozor na létající míčky. Nikde jsme však (k Vojtovu žalu) žádný neviděli. Chtěl si ho vzít domů jako trofej. Já osobně si myslím, že je lepší nenajít žádný míček, než jím dostat mezi oči, ale to je asi věc názoru. Vyjeli jsme ze Svratky a stále se drželi červené stezky. Zanedlouho jsme projeli kolem pěkného loveckého zámečku, který se stejně jako obec u které stojí, jmenuje Karlštejn. Cesta nás dál vedla do lesa.

Jeli jsme po pěšině, ale po chvíli nás stezka navedla přímo do lesa. Zastavili jsme se u studánky s (asi) pitnou vodou (Vojta to každopádně vyzkoušel). Protékal jí potůček a všimla jsem si, že ve břehu je díra, ze které vylétávají pruhovaní okřídlení obyvatelé lesa. Řekla jsem Vojtovi, že bychom raděj měli jít, než je namíchneme, a tak jsme šli. Poprvé jsem šla vpředu já se Saly. Vedli jsme koně na ruce, protože cesta vedla z velmi prudkého kopce a na zemi se navíc válela spousta klestí. Najednou mě něco štíplo, a když jsem se koukla na Saly, už se taky ošívala.

Najednou se nad ní objevil celý mráček malých štípavých potvor. Saly začala běhat a vyvádět. Věděla jsem, že bych měla utíkat (Vojta mi to mezitím stihnul ještě připomenout), ale myslela jsem si, že by se Saly nenechala vést, tak jsem jí chtěla nejdříve uklidnit, což se pochopitelně nedalo. Tak jsem tam stála v šoku jak trouba, Saly běhala okolo mě, vyhazovala, jak se dalo. Nakonec mě plecí porazila a utekla za Ulmou a Vojtou, kteří začali utíkat zpátky včas. Cestou stačila Saly samozřejmě přetrhnout otěže. Utíkala jsem za nimi, nadávala, nepopadala dech a dostávala další a další žihadla. Nahoře jsem Saly chytla, ale znovu mi utekla a já si znovu kecla do bahna. Na třetí pokus se mi podařilo vstát (batoh mi celou tuhle akci nijak neulehčoval). Opět jsem Saly chytla. Stáli jsme na cestě nad studánkou a já stále bojovala. Plácala jsem včely na Saly a už mi bylo jedno, jestli dostanu další žihadlo, třeba do dlaně. Kobyla měla včel plný ocas, ze kterého na ni vylétávaly. Vzala jsem ohon a plácala do něj, válela jí ho po zadku a dělala zkrátka všechno možné, abych je rozmačkala. Zdálo se, že je po všem. Saly se celkem rychle uklidnila, vytahávali jsme jí žihadla z vemene a vlastně odevšud.

Odhad činil tak 70 zásahů. Vojta dostal jen 3, Ulma o něco víc a já to typovala tak na 14. Přetržené otěže jsem nacpala do batohu a Vojta mi místo nich uvázal vodítko. Obdivovala jsem, že zůstal celou dobu v klidu. Já jsem úplně zpanikařila. Kdybych utíkala hned, nemusela jsem to tak schytat ani já, ani Saly.

Pokračovali jsme dál po cestě a rozhodli se sestoupit ze svahu až o něco dál. Vojta už šel raději první. Teď už jsem pod nohy koukala. O rozkopnutí dalšího hnízda jsem opravdu nestála. Stačilo mi zlověstné hučení, které se lesem ještě neslo. Sešli jsme dolů a pod kopcem se napojili na cestu, která tudy vedla. Našli si další červenou značku a pokračovali dál. Saly si po cestě hodila ještě pár kozlů, aby si podrbala vemeno. Projížděli jsme dál lesem kolem rybenských Perníčků až do Pusté Rybné. Zadek, krk, ramena a vlastně všechno mě bolelo jak čert. V rybenském hostinci Hlučál jsem si došla na záchod zkontrolovat bodance na nohou. Nevypadalo to nic moc, ale žádná katastrofa to taky nebyla. Žihadlo ve mně naštěstí nezůstalo ani jedno.

Tento den jsme měli v plánu koně ustájit v Borové a přespat buď na slámě, nebo na Luckém Vrchu, ale když jsme viděli směrovku na Poličku, která ukazovala jen deset kilometrů, tak jsme si řekli, že ustájení odvoláme a ten kousek už dojedeme. Vedla nás stará známá červená trasa. Jeli jsme přes Lucký Vrch a dál po polní cestě až nad Oldříš, kde se nám už otevřel krásný pohled na mé rodné město. Červená nečervená, zavelela jsem, že tady to už zvládnu po čuchu a vydali jsme se přes louku rovnou za nosem až do Poličky, kde jsme se opět potkali s červenou stezkou, kterou jsme si však značně zkrátili.

Projeli jsme městem a zastavili se pochlubit úspěšným příjezdem u Burešů. Dostali jsme panáka, já byla čestně přijata mezi koňáky, chviličku jsme popovídali, domluvili se s Lenkou, že nám ten kousek vezme batohy autem, protože máme společnou cestu, a poněvadž to vypadalo na déšť, kterého jsme už měli plné brejle, vydali se raději dál. Ještě jsme zkoušeli písknout na babičku Boženku, ale protože nevycházela a počasí se mračilo, vyjeli jsme raději rychle dál.

U nás v Pomezí za domem už čekala mamka a s nevěřícným výrazem dobíhal táta. Nacválali jsme závěrečnou čestnou šišku a po zastavení jsme se od táty dozvěděli že "to už i hovno přestává smrdět". A když se dozvěděl, že jsem absolvovala opravdu celou cestu (myslel si, že jsme Saly nechali přivézt vozem do Borové), uznale pokýval hlavou a bylo vidět, že má opravdu velikou upřímnou radost.

Sesedli jsme, odsedlali a pustili koně do ohrady. Najednou jsem přestala vidět, nemohla dýchat a věděla, že je zle. S pomocí mamky jsem se dostala domů. To už táta volal rychlou. Jed začal po 4 hodinách působit. Možná to bylo tím, že už tělo vědělo, že je v bezpečí, možná panákem u Burešů, čert ví. Vojta mě v obýváku zpacifikoval do jakési dýchání-uvolňující polohy a do pusy jsem dostala námrazu z mrazáku (led nebyl). A já byla vděčná za to, že zase nepanikaří a umí to, co umí.


Po příjezdu sanitky jsem dostala kapačku a prášky. Po chvilce se mi už dýchalo o mnoho lépe a viděla jsem tak, jak normálně Lenka vidí bez brýlí. Štípanců jsme nakonec napočítali přes dvacet. Celá jsem byla sice úplně oteklá (jen levá noha se mi zvětšila nejméně o 5 cm), ale byla jsem ráda, že vše nakonec dobře dopadlo, nemusela jsem do nemocnice a naše heslo nás šťastně převedlo přes psí počasí i včely do cíle.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kačka Kačka | Web | 22. září 2013 v 21:42 | Reagovat

Tyjo, ujeli jste pěkný kus cesty. Myslela jsem, že už se nedočtu, ale přečetla jsem článek celý. Muselo to být skvělé dobrodružsví. Nedovedu si představit, že by mě popíchalo 20 včel, to muselo fakt štípat. Já byla nejvíc v sedle tak 5 hodin, 19 si nedokážu představit, to bych si týden nesedla :D

2 Lenka Lenka | Web | 22. září 2013 v 21:59 | Reagovat

[1]: Posílám ti imaginární pohár, který má na štítku napsáno: "Věrný a velmi vytrvalý čtenář". Po právu si ho zasloužíš! :-D
Dobrodružství to bylo maximální a jak jsem psala, moc ráda na to vzpomínám :)

3 Kačka Kačka | Web | 23. září 2013 v 9:07 | Reagovat

[2]: Děkuji :D Tvůj blog je teď můj nejoblíbenější! Navštěvuji ho vždycky ráda a vždy se dozvím něco nového :)

4 Lenka Lenka | 23. září 2013 v 11:18 | Reagovat

[3]: Děkuju, moc si toho vážím :)

5 PeterEruts PeterEruts | E-mail | Web | 22. srpna 2017 v 11:38 | Reagovat

“Adoro viaggiare in Segway”. Il modo migliore per cadere in amore con Verona in nessun tempo!
Quando si dispone di un breve tempo a coprire una citta, questo e un ottimo modo per farlo. Mi e piaciuto molto il nostro tour e guida. L'audio e stato un po' difficile, ma la guida li ha tenuti lavorando. Quando il suo caldo, questo e un ottimo modo per andare in giro e stare un po' fredda. Verona e una citta facile accesso per segway intorno. Abbiamo visto tutti i principali siti e ci hanno dato una buona sensazione per il layout della citta. Siamo stati in grado di tornare a pochi posti il giorno successivo per un po' di tempo.

https://www.regiondo.it/segway-historic-tour-in-verona

<b>Book Now</b> ''' http://segwayverona.com/

https://eu5.bookingkit.de/onPage/detail?e=2202759fc95947e409b3435a7ae87161&preview=true&lang=it

6 DorogiKRDMaf DorogiKRDMaf | E-mail | 24. srpna 2017 v 8:54 | Reagovat

<a href=http://rrr.regiongsm.ru/33>
<img>http://rrr.regiongsm.ru/32 </img>
</a>
Благоустройство и асфальтрование в г. Краснодаре и г.Белореченск. Решение любого вопроса по Благоустройству Краснодара и края. Оперативно

Подробнее... Благоустройство-Краснодар.РФ   ... 8 (8 6 1) 2 4 1 2 3 4 5
___________________________
полное благоустройство
благоустройство и озеленение парков и скверов
муниципальная программа благоустройство и озеленение города
благоустройство участка 5 соток
ооо благоустройство города тамбов пластиковые окна

7 Avito321Dync Avito321Dync | E-mail | 29. září 2017 v 15:22 | Reagovat

<b>Пополение баланса Авито (Avito) за 50%</b> | <b>Телеграмм @a1garant</b>

<b>Мое почтение, дорогие друзья!</b>

Рады будем предоставить Всем вам услуги по пополнению баланса на действующие активные аккаунты Avito (а также, совершенно новые). Если Вам нужны конкретные балансы - пишите, будем решать. Потратить можно  на турбо продажи, любые платные услуги Авито (Avito).

<b>Аккаунты не Брут. Живут долго.</b>

Процент пополнения в нашу сторону и стоимость готовых аккаунтов: <b>50% от баланса на аккаунте.</b>
Если требуется залив на ваш аккаунт, в этом случае требуются логин и пароль Вашего акка для доступа к форме оплаты, пополнения баланса.
Для постоянных клиентов гибкая система бонусов и скидок!

<b>Гарантия: </b>

<b>И, конечно же ничто не укрепляет доверие, как - Постоплата!!!</b> Вперед денег не просим...

Рады сотрудничеству!

<b>Заливы на балансы Авито</b>
________

обманули на авито как вернуть деньги на карту
как на авито создать несколько аккаунтов с одним номером
как удалиться аккаунт с авито
авито продаю деньги ссср
аккаунт с переадресацией авито

8 SlavaEbk SlavaEbk | 6. října 2017 v 3:37 | Reagovat

My friend and I went camping the other day. It was a horrible experience, as he wouldn't let me sleep all night. He kept talking about random stories and cried about his sleeplessness. I totally told him to <a href=http://firmgains.com/drugs/ambien-mg-doses>read more</a> and deal with it.

9 AlysonKep AlysonKep | E-mail | Web | 8. října 2017 v 23:26 | Reagovat

My friend and I went camping the other day. It was a horrific experience, as he wouldn't let me sleep all night. He kept talking about random stories and cried about his anxiety. I totally told him to <a href=https://www.snowdonrailway.co.uk/phpunit/what-class-of-drug-is-tramadol>click here</a> and deal with it.

10 BethanyOao BethanyOao | E-mail | Web | 26. října 2017 v 9:13 | Reagovat

https://vimeo.com/user72197862/about

11 BethanyOzo BethanyOzo | 29. října 2017 v 19:02 | Reagovat

My friend and I went camping the other day. It was a horrible experience, as he wouldn't let me sleep all night. He kept talking about random things and complained about his insomnia. I totally told him to <a href=https://spark.adobe.com/page/Sxq0c6tSsDeKL/>read more</a> and deal with it.

12 BethanyTgp BethanyTgp | 11. listopadu 2017 v 13:51 | Reagovat

My friend and I went camping the other day. It was a very bad experience, as he wouldn't let me sleep all night. He kept talking about random things and complained about his wakefulness. I totally told him to <a href=https://www.storeboard.com/blogs/social-media/buy-levitra-online/807408>this</a> and deal with it.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama